Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.
Reading Time:
3
Minute(S)
Život manželů Remešových je úzce spjat s jednou z největších výroben sladkostí ve střední Evropě, závodem Sfinx v Holešově. Eva s Davidem nám prozradili, jak se ke své práci dostali, jaké bylo jejich první seznámení a co na práci rodičů říkají jejich děti.

Jak jste se vlastně dostali ke své dnešní práci?

Eva: Studovala jsem metalurgii a materiálové inženýrství v Ostravě. Po ukončení studia se mi kamarádi smáli, že místo odlévání železa budu odlévat gumové medvídky. Závod Sfinx je můj první zaměstnavatel, kde jsem hned po státnicích nastoupila jako bezpečnostní technik. Po třech letech působení na této pozici jsem si užívala pět let „dovolené“ s dětmi, jak tomu někdy muži říkají. Poté mi byla nabídnuta pozice personálního specialisty, což mě nadchlo, jelikož ráda komunikuji s lidmi. A dnes? Mou hlavní náplní práce je interní a externí komunikace, organizování akcí pro zaměstnance a péče o návštěvy, které se za námi přijedou podívat. Současná pozice mě, ze všech výše uvedených, sedí a naplňuje nejvíce.

David: Já jsem studoval na Vysokém učení technickém v Brně, fakultu chemickou, obor potravinářská chemie a biotechnologie. Do závodu jsem nastoupil zhruba půl roku před tím, než přišla Eva jako nový „bezpečnostní technik“. Ve Sfinxu jsem momentálně již 14 let, za ty roky jsem si vyzkoušel i jiné pozice, ale nedávno jsem se zase vrátil do vývojového oddělení jako projektový lídr. Asi mě to pořád nějak oslovuje.

 

A jak vypadalo vaše seznámení?

Eva: Poprvé jsme se s manželem viděli hned první den mého nástupu do práce, a to u kopírek. Snažila jsem se ofotit svá osobní data pro personální oddělení, jenomže kopírka se zasekla. Nedaleko jsem viděla šikovně vypadajícího muže v bílém plášti, který působil spíše jako lékař. Tak jsem ho poprosila o pomoc.

Souhlasí vše, Davide?

David: Já si to teda pamatuji trošku jinak. Byl jsem zrovna nad něčím zamyšlený a pospíchal jsem. Když mě Eva, celá nešťastná, poprosila o pomoc, řekl jsem jí, ať si na to někoho zavolá.

Eva: Klasický gentleman. Pan doktor nejspíše pospíchal k důležitějšímu případu.

Kdo tedy udělal nakonec první krok?

Eva: No, kopírka. (smích)

David: Ono to asi vyplynulo tak nějak mezi řádky. Věděl jsem, že Eva tehdy byla ve vztahu a já to plně respektoval, proto mě ani nenapadlo ji v té době oslovit.

Eva: Teď do toho trošku skočím já. V roce 2004, kdy jsem nastoupila do sladkého království, se tu sešla super parta mladých lidí. Často jsme chodili po práci někam posedět, zasportovat si nebo na bowling. A právě tam jsme s Davidem postupně zjišťovali, že máme hodně společného….

David: No a pak jsme jednou po dlouhé směně v práci šli na vánoční večírek pro zaměstnance a tam přeskočila jiskra. Následně jsem si sehnal její číslo a začali jsme si psát.

Eva: Jako bezpečnostní technik jsem na to šla opravdu bezpečně a pomalu (smích), ale jak říká David, ta první jiskra opravdu přeskočila a zažehla plamen, který mezi námi hoří již 12 let.

David: Ne, až v červnu, zatím je to jen jedenáct let. (smích)

Eva: Máme spolu dvě děti, jsou to vlastně čistokrevné Nestlé děti J Dceři Kristýně je devět let a syn Martin letos nastoupil do první třídy.

Jak vaše děti vnímají to, že oba rodiče pracují v továrně na sladkosti?

Eva: Kudy chodí, tak se chlubí, že právě tyto medvídky vymyslel jejich tatínek. Jednou jsme jim ukázali záběry z výroby a od té doby je jejich snem zaplavat si v nádobě plné lentilek.

A právě proto jim medvídci chutnají nejvíce?

Eva: Kristýnka má ráda měkčí želatinové bonbóny a Martin zase preferuje tvrdé Bon Pari.

Jak tedy vypadá váš každodenní život? Chodíte spolu do práce, poté co odvedete děti do školy?

David: Naše harmonogramy většinou nejsou pravidelné. Jednou musím do práce dřív já a jednou zase Eva. Někdy toho holt vyjde víc na jednoho nebo druhého. Takže se vlastně musíme každý den dohodnout, kdo a co obstará.

Eva: Jelikož jsme se do Zlínského kraje oba přistěhovali a nemáme tu nikoho z rodiny, na které bychom se mohli obrátit, tak je vše pouze na nás. Vzala jsem si ale úžasného muže, který mi velmi pomáhá a  když je potřeba, tak bez problému zvládne i roli MÁTA, což je máma a táta dohromady.

Aha! Odkud tedy pocházíte?

Eva: Já pocházím z Hodonína z jižní Moravy a David shodou okolností kousek odtamtud – z Lednice. Celý život bydlel na Zámku. Vzala jsem si vlastně prince.

Protnou se občas vaše cesty při práci?

David: Někdo by si mohl myslet, že toho musí být moc, když spolu pracujeme a poté se ještě vidíme doma. Jenže to tak není. Pokud si nedáme vyloženě rande, třeba u kopírky, tak díky rozdílným náplním naší práce na sebe během dne často ani nenarazíme.

Večer, když se tedy jeden s druhým sejdete, dáte si něco sladkého?

Eva: Ano, velkou pusu. Já se musím přiznat, že nejsem moc na bonbóny, ale spíše na čokoládu. Miluji tyčinku Koko a Margot. Ještěže nepracuji v Zoře.

David: Já jsem taky hodně čokoládový, ale poslední dobou ujíždím na bonbónech JOJO Potěšení s ovocným pyré.

Přejeme mnoho dalších sladkých dnů!